Čeština + cizinec = nejlepší zábava!
25. 11. 2010
Během vysokoškolského studia jsem zažila skutečně hodně vtipných věcí. Některé z nich bych zařadila mezi případy situačního humoru. To například, když jsem zažila osprchování profesora v přímém přenosu zkoušky. Nervózní kolega se chtěl během zkoušení napít. Jakmile však uchopil skleničku svojí upocenou rukou a přiložil ji chvějící se rukou k vyschlým ústům, stalo se v tu chvíli asi nevyhnutelné. Sklenička mu v jakémsi fyzikálně podivném oblouku vyklouzla z mokré ruky a učinila mokrým zkoušející profesora, sedícího na druhé straně stolu. Ano, i to je během zkoušky možné. Další typem případů by mohl být černý humor. Této kategorie se též najde mnoho a mnoho, například když studenti v rámci zkoušení některé z autorů rádi pohřbívají již za živa. Tak jste se například mohli doslechnout, že Kundera je již mrtev, a rozhodně nebyl sám, koho šance na další život (ten studijní ale) byly rázem pohřbeny. Ano, i takové perly se prostě najdou. Poslední typ humoru je ten nejběžnější studentský, který mezi sebou studující osoby provozují. Například, když se náhodou dva sejdou jaksi brzy před přednáškou a čtou si, přičemž dorazí ten třetí, který vidouce dva studující, naivně se zeptá: „Píšeme test?“ A ty dva synchronně odpoví: „No jasně, to´s nevěděl?“ A dotyčný třetí se začne klepat po celém těle, blednout, chvět se a jeho morální boj s tím odejít rychle domů nebo zůstat začíná. Ale že existuje ještě jeden typ studentské zábavy založený na zisku humorných situací od studentů ze zahraničí, to jsem dlouho netušila.
Netušila jsem to do té doby, nežli jsem se zapojila do organizace studentského klubu při Univerzitě Karlově. Tohle studentské uskupení si kladlo za cíl seznámit studenty, kteří přijeli do Čech v rámci některého ze studijních pobytů, s tím, jak se u nás žije, studuje a hlavně, kam se chodí za zábavou. Jenže, co člověk příšerného zjistil, bylo, že mnoho z českých restauratérů stále neovládá cizí jazyk. No, samozřejmě nemluvím o hospodách, které jsou v centru Prahy, ale který student si může dojít na Staroměstské náměstí na kafe či desítku Plzně? Tudíž mluvím o těch majitelích, kteří se nalézali v útulných hospůdkách rozesetých v tajných zákoutích historického města a kteří byly pilně navštěvovány řadami studentstva. Právě ti však často nejevil\ žádnou známku znalosti jakékoliv jiné mezinárodní lingvistické znalosti, krom ruštiny, samozřejmě. Takže, když jsem dostala na starost svého finského studenta Jarva, který mluvil skvěle anglicky, ale bylo mu to v jeho mimoškolní činnosti po hospodách k ničemu, málokam do klasických hospod jsem ho mohla pustit, protože si jídlo prostě neobjednal. Na druhou stranu jsem zase já nemohla neustále vysedávat po restauracích s mým svěřencem, který jakožto správný Fin, uměl za pití zabrat. Proto Jarvo, srdcem dobrodruh, navrhl, že by se mohl přece naučit česky. Byla jsem naprosto nadšená z jeho nápadu, ale jako studentka historie, jsem mu žádné pedagogické schopnosti nemohla nabídnout. Zkusili jsme to totiž jenom dvakrát a zjistili, že ani já, ani Jarvo, nejsme pro výuku češtiny přes angličtinu zrození a že to bude chtít jít jinou cestou.
Univerzita Karlova většinou pořádá pro přijíždějící studenty kurz češtiny pro cizince, ale když se Jarvo rozhoupal k tomu, začít se jazyk učit, bylo už docela pozdě na to, aby začátky z rozjetého kurzu doháněl. Nakonec to vypadalo, že bude ještě můj chráněnec z toho, že se nemůže naučit česky, smutný, a tak jsem se rozhodla jednat. Našla jsem mu proto kurz češtiny pro cizince v jazykovce Tutor, kam jsem sama kdysi, ale na angličtinu, chodila. Jarvo moji nabídku s nadšením přijal. Jako student měl docela příjemnou slevu kurzovného a navíc se dozvěděl, že se mu kurz může proplatit od školy v rámci stipendia. Jeho cesta za dobrodružstvím jménem čeština mohla začít. A že to byla cesta dosti trnitá. Jarvo skutečně docházel na hodiny poctivě, a protože si nadšeně chtěl každé slovíčko okamžitě zkoušet v praxi, byla jsem to já, kdo byl pro něj první po ruce. Proto jsem pořád musela odpovídat na otázky typu: Jak se máš?, Kolik je ti let?, Líbí se ti tady?, Chodíš sem často? Zejména otázky chodíš sem často a líbí se ti tady, byly skutečně vtipné, když se na to ptal mého bratra u nás v obýváku. Nejvíc mě však pobavilo, když se Jarvo zeptal mojí maminky, skutečné dámy, kolik je jí let. Jeho čeština měla naprosto nový přízvuk, zcela z jiné dimenze. Ohromně rád počítal. Tak jsme vždycky v jakémkoliv obchodě nebo hospodě platili o něco déle, protože Jarvo si všechny koruny, i ty nejmenší, nahlas přepočítával, aby si procvičil počty. Vypadalo to, jako by byl největším gršgrešlem na zemi, který by si nechal pro korunu vrtat koleno. Nejraději se však díval na české seriály, kterých běželo vždy po večerech dostatečné množství. Nejraději sledoval Ordinaci v růžové zahradě, které sice moc nerozuměl, ale v ději se orientoval. Před rodiči tak nadšeně jednoslovně komentoval děj: Dej mu facku. Parchant. Děvka, lehká. On ji miluje. Láska. A my doma umírali smíchy, zatímco maminka zacpávala malému bráškovi uši.
Tímhle způsobem jsme si s Jarvem a jeho češtinou skutečně užívali. Co mě však nejvíc překvapilo, bylo to, když jsme se domluvili, že za rok přijedu do Helsinek na výměnný pobyt já. S Jarvem jsme uzavřeli sázku, že jestliže se bude učit i dál, doma po návratu, česky, tak že jakmile dosedne mé letadlo na helsinském airportu, budu zapsaná na kurzech finštiny. Jarvo už je měsíc zpátky doma a přišlo mi oskenované potvrzení z jazykové školy v Helsinkách, že si zaplatil kurz češtiny. Takže, finský lide, těš se na mě! Myslím, že se dostatečně pobavíš!