Co všechno se dá zdědit po kamarádce – přítel a Zertifikat Deutsch
25. 11. 2010
Pevnost přátelství se pozná podle toho, kolik ran ustojí. Díky tomuhle pravidlu mi v životě zůstalo jenom těch pár skutečně dobrých přátel. A jsem za ně ráda. Tedy ne že bych své přátele nějak bila, tím by se vysvětlovaly ty rány. Ale znáte to. Život někdy přináší překvapení a někdy není jednoduché se z přinesené novinky vzpamatovat. Takové novince jsem vystavila svoji dobrou kamarádku Petru. Musela jsem jí totiž sdělit, že jsem se „jaksi“ zapletla s jejím ex.
Pozor, nemyslete si, že jsem nějaká zákeřná šelma, co číhá ve křoví a jakmile hlavní samice odejde, na bezbranného samce zaútočí. Kamarádku i jejího přítele jsem znala dlouho. Byli jsme si všichni tři blízcí a často někam vyráželi. V té době jsem na jejího přítele nepohlížela ani tak, že by to byl chlap, že by se mi mohl líbit. Spíše jsem o něm od kamarádky slýchávala pěkné věci, třeba jaký je to bordelář, kolik piv dokáže zvládnout s kamarády a podobně. Dlouho jsme se tomu s Petrou smáli, ale pak přišla doba, kdy už nám do smíchu nebylo. Petře se vztah nějak zajedl, chtěla vyrazit na zkušenou do zahraničí, zatímco přítel chtěl zůstat doma v Čechách. Po všech hádkách, které jsem zreprodukovaně slyšela, přišlo rozhodnutí, které se zdálo být v posledních měsících neodkladné. Ti dva půjdou od sebe. Petra odjela na rok do zahraničí, konkrétně do Německa, kde si chtěla zlepšit němčinu a využít ji následně při hledání lepší práce. Chtěla si udělat z němčiny státnici takzvaný Zertifikat Deutsch a s ním oslňovat v mezinárodních firmách. Odjela si tedy plnit svůj sen a já zjistila, že můj sen o pohodovém vztahu se stává realitou, když se na pivu potkávám s panem opuštěným. Dlouho jsme se proto vídali jenom jako kamarádi, až bylo kamarádství k nesnesení a my do toho „praštili“ jako pár. Petra byla bohužel pryč, takže na ni doma, když se po polovině pobytu, tedy šesti měsících, vrátila. I když nebyla zrovna nejšťastnější, když jsem ji zprávu oznamovala a posílala na mě čerty a blesky, že byla lidově „za blba“, nakonec novinku přijala. Pár trapných schůzek k překonání emocí pomohlo a všechno se pomalu začalo vracet do normálních kolejí. Petra na sobě pracovala v Německu a já si po boku nového přítele dodělávala státnice na výšce.
Petra si německý pobyt nakonec prodloužila natolik, že už měla státnice dávno za sebou a první měsíce v nové práci taky, když se vrátila. Získala skvělé místo v česko-německé firmě, kde ocenily její jazykové i organizační schopnosti a kde mohla plně prodat svůj potenciál. To já mezitím trčela v prvním zaměstnání, které můj potenciál naopak značně zabíjelo. Jako absolventka vysoké školy ekonomické jsem věděla, že mě čeká budoucnost v sektoru financí a hospodářství. Přesto jsem se ve velké účetní kanceláři necítila nejlépe. Do práce jsem chodila jen z povinnosti a nějaké motivaci ke zlepšování nemohla být ani řeč. Petra mi však „vyšlapala“ další životní cestičku, aniž bychom se na tom domlouvala. Její pracovní cesty do Německa začaly poslední dobou nabírat na obrátkách a my se báli, aby se nám neupracovala. Místo upracování ji však na příštích devět měsíců čekalo polehávání. Zjistila totiž, že je těhotná. Otcem byl onen důvod častých pracovních cest. A tak byl na cestě nový česko-německý občan. A protože byl na cestě dost neočekávaně, musela Petra řešit, co udělat se svým místem. Nechtěla odejít bez toho, aniž by za sebe nenašla vhodnou a hlavně dobrou náhradu. Tentokrát s novinkou přišla ona.
„Koukám, jak tě to v práci nebaví, takže vezmeš za mě moje místo. Šéf by to bral, takže se tam dojdi v pondělí podívat.“ Cože? Nechápala jsem. Petra za sebe zajistila náhradu rychle, vybrala totiž mě. Prý proč se divím? Ekonomické vzdělání mám, organizačně věci zvládnu a německy přece mluvím taky. To všechno sedělo až na jedno. Německy jsem sice mluvila, ale oproti Petře jako bych se nikdy neučila. Její pobyt v Německu, který zakončila zvládnutím Zertifikat Deutsch můj dvoutýdenní pobyt v německy mluvících zemí za celý život absolutně převálcoval. Laťka tak byla nastavená vysoko a já se bála, že ji nepřeskočím. Na to se mi ale dostalo odpovědi. „Neboj se, z mého ex jsi udělala chlapa, co po sobě meje nádobí, teď zvládneš i tohle.“ A tak jsem skutečně do firmy zašla podívat a skutečně se mi moc líbila. Všichni kolegové vypadali přátelsky, ve firmě fungoval dobrý kariérní řád, který zaměstnancům poskytoval motivaci a šéf se stále, i po letech ve vedení společnosti, tvářil jako lidská bytost. Jediný háček byl ve splnění všech požadavků. Přestože jsem měla vysokoškolské vzdělání jako Petra, musela jsem si dodělat Zertifikat Deutsch. Bez něj jsem do firmy nemohla nastoupit. Petra byla v druhém měsíci, a tak jsem měla tři až čtyři měsíce na to, abych se na zkoušku připravila. Oprášila jsem proto své staré německé učebnice, ale zjistila, že z nich žádná moudra sama nevyčtu. Přihlásila jsem se proto na přípravné kurzy k požadované německé zkoušce. Do kurzu jsem docházela vždy po práci. Pracovní povinnosti jsem si proto pořádně hlídala a pracovala mnohem lépe, než kdy dřív. Ve chvíli, kdy mě začal šéf chválit, jsem mu tak musela říct, že podávám výpověď. Pro něj to asi byla taky pořádná novinka, kterou nečekal. Konečně jsem ale cítila motivaci pro to, abych svoji práci dělala. Onou motivací bylo rychle skončit, abych mohla být včas v Tutoru a dělala si další ze zpropadených cvičných testů.
Vystěhování pracovního stolu v bývalé firmě i zkouška Zertifikatu přišly během jednoho týdne. Nevěděla jsem, z čeho mám být nervózní víc. I když se mi klepal hlas jak během loučení s exkolegy, tak během skládání konverzační části zkoušky, obě dvě výzvy jsem zvládla. A v rámci nealko párty to oslavila s Petrou, naším „společným“ přítelem, budoucím německým tatínkem (tomu jsem díky přípravě začala jeho bavorský přízvuk rozumět) i našimi „společnými“ pracovními kolegy. My s Petrou to máme doslova. „Kamarádi by se měli dělit o všechno.“