Dcerou a učitelkou němčiny na plný úvazek
25. 11. 2010
Pokud jste se někdy pokoušeli cokoliv naučit své rodiče, víte, že věci nikdy nefungují tak, jak jste si představovali. Vždyť, co může být tak těžkého na tom, naučit něco vlastního rodiče, když on vás naučil téměř všechno. A jak vidno, tak se mu to povedlo dokonale, vy jste toho výsledkem! Jenže, tenhle vztah jaksi nefunguje oboustranně.
Německy jsem se začala učit už na základní škole. Němčina mě vždycky bavila mnohem více nežli angličtina. Nejspíš proto, že anglicky dnes mluví téměř každý člověk, zatímco němčina stále tak obvyklá není a rozhodně nelze říci, že by byla nějak v „kurzu“ po tom všem, co si Češi s německým národem prožili. Popravdě si myslím, že stále koukáme na Němce/skopčáky hodně skrz prsty. Ale to je trošku na jiný článek. Zpátky k tématu. A protože jsem se německy učila, co si pamatuji, že jsem se něco učit vůbec začala, uměla jsem mluvit poměrně slušně. Během gymnázia jsem odjela na pár týdnů na výměnný pobyt do německé rodiny a němčinu pilovala, jak se dalo přes maily a sociální sítě s německými přáteli. Proto ve chvíli, kdy se moje maminka dozvěděla, že v rámci svého vysokoškolského studia, které si byla nucena dodělávat při zaměstnání, musí splnit zkoušku z volitelného jazyka (což pro ni neangličtinářku znamenalo němčinu), jsem byla první „na ráně“, kdo se jevil jako vhodná osoba k učení. Jenomže já rozhodně žádným pedagogickým talentem neoplývala, což jsem měla záhy zjistit. Byla jsem ale rozhodnutá, že jako hodná dcera, bych všechnu péči, kterou do mě má vlastní matka investovala, měla se vší parádou vrátit, a tak jsem s učením němčiny souhlasila.
Již první hodina mě ale vyvedla z omylu. Zásadním problémem, na kterém jsme hned na našem slavném pedagogickém začátku skončily, byl fakt, že moje „studentka“ nevěděla, cože vlastně přesně z němčiny umí. Když jsem se tedy pokusila nastínit úplné základy, stavbu vět a skloňování, byla jsem nařknuta z toho, že vlastní matku považuji za idiota a jazykového analfabeta. Když jsem se ale rozhodla přejít rovnou k vysvětlování času minulého a vazeb s předložkami, byla jsem naopak bláznem, který strašně na látku spěchá. Nemohla jsem se prostě zavděčit, ať jsem dělala, co jsem dělala. Na další společnou hodinu němčiny jsem si tedy připravila krátký test znalostí, podle kterého jsem chtěla zjistit, na jakéže jazykové úrovni se moje milá maminka pohybuje. Ukázala se však jako naprosto nezařaditelný případ. Některé začátky německé gramatiky a slovíček se pro ni zdály být španělskou vesnicí, ale tvorbu vedlejších vět vesele zvládala. Začala jsem propadat panice, co si se svou němčinářkou počnu a evidentně jsem nebyla sama. I moje žákyně z hodin nijak nadšená nebyla. Většinou naše sezení končilo po půl hodině dohadování, kdy jsem se nechápavě dotazovala na to, jak je možné neznat některé absolutní základy jazyka a přesto zvládat strukturu německého préterita a perfekta? Buď jsem já neodpovídala matčině představě učitele, anebo moje maminka neodpovídala představě studentky. Snad obojí, ale určitá neshoda tu jasně byla cítit. Postupně se naše studijní sváry začaly přenášet i do běžné komunikace, kdy jsme v centru města potkávaly německy hovořící skupiny turistů, kterým matka jednou zcela jasně rozuměla, podruhé (ačkoliv se dotazovali na to samé) nerozuměla ani slovo. Neustálé hádky o slovíčka a členy mě, a nejenom mě, začaly pomalu vysilovat, a tak bylo jasné, že naše německé seance musí skončit. Jenže máma přesto musela nějak zkoušku z němčiny složit.
Jediným východiskem, kterému se právě nejdříve chtěla díky mé osobě a domácí výuce maminka vyhnout, byl jazykový kurz němčiny. Jestliže jste se snažili si někdy jazykový kurz najít, víte, že nabídka, zejména u takhle rozšířených jazyků, jakým němčina je, je skutečně široká, až téměř neskutečně. Pro kurz pro nás byly hlavní dvě kritéria: dostupnost v centru Prahy a osobní reference nebo zkušenost. Já osobně ani nikdo z našich známých však žádný jazykový kurz nikdy nenavštěvoval, a tak naše snažení začínalo vypadat bezradně. V té době, byla jsem v prvním ročníku vysoké školy, jsem ale úspěšně měla za sebou přípravné kurzy u společnosti Tutor, která, jak jsem si zpětně uvědomila, která nabízí a vlastně primárně je, jazykovou školou. Tutor tak byla jediná volba, která pro nás znamenala nestřílet úplně naslepo. Maminka se tedy rozhodla zapsat na kurz němčiny právě tam.
Mě však pořád tížil pocit určitého selhání jakožto pedagoga a hlavně dcery, a proto, abych maminku v jejím snažení podpořila, jsem se rozhodla na kurz němčiny, avšak pro pokročilé, přihlásit taky. Když jsem s návrhem přišla za mámou, zdála se jím být potěšená a já věděla, že kurz, ve kterém si svou němčinu zlepším, mě rozhodně nezabije a navíc, pokud se mi jenom trochu podaří najít si na učení skutečně čas, jsem měla a stále mám cíl složit z němčiny některý z jazykových certifikátů. Nakonec jsme naši situaci nepovedeného vzdělávání matky a dcery vyřešily vskutku šalamounky. Rozhodly jsme si vzájemně zaplatit půlku kurzu té druhé, a tak se podpořit, když už nám osud nepřál v rolích učitelky a studentky. Na kurzu se ukázalo, že maminka je přece jenom „zařaditelný“ student a na zkoušku se pečlivě připravuje. Já tak pečlivou studentkou, přiznám se, nejsem, ale ráda za novou zkušenost a informace bývám. Hlavně máme s mámou nové téma k hovoru a zejména nový rituál – středeční poněmčinové dýchánky, kdy ze školy vyzvedávám mamku z kurzu, a pak společně jdeme na kávu, nad kterou se snažíme německy konverzovat. A věřte, že nám to jde čím dál tím lépe. Nejspíš to bude tím, že v kavárně, a tedy na veřejnosti, se hádat si nedovolíme...