Jak jsem se dotala ke studiu švédštiny
13. 8. 2010
Strávila jsem poměrně dlouhou dobu koumáním nad tím, jak tenhle svůj miniaturní příspěvek vlastně pojmenovat, až jsem nakonec zvolila tu nejkratší a pravděpodobně i nejvýstižnější variantu. Hlavou mi samozřejmě probleskovaly různé nápady.
Jak jsem se dostala ke studiu švédštiny, aneb co dělat, když vám všechno ostatní, na co jste spoléhali, ztroskotá?
Jak jsem se dostala ke studiu švédštiny, aneb jestli si myslíte, že promenádovat se jen tak ze dne na den po nádherném Švédsku, aniž byste to kdy plánovali, je to nejméně možné, co vás ve vašem středočeském životě může potkat, pak jste na velkém omylu.
Měla jsem vytvořených hned několik, podle mě vcelku chytlavých, názvů, které by byly důstojným nadpisem celého mého článku, avšak ve finále jsem nepoužila ani jeden z nich. Napadlo mě, nač prozrazovat všechno hned na začátku, když si k tomu mohu prošlapat svou cestičku pěkně postupně. Po všech těch roztodivných proměnách, kterými si samotný titul prošel, jsem se nakonec rozhodla pro tu nejprostší možnost. A koho to zajímá, ať čte dál.
Mělo se to tedy zhruba následovně. Jako velká většina středoškolských studentů jsem i já snila svůj sen o skvělé vysoké škole. Někdy koncem ledna jsem podala hned několik přihlášek, doufala jsem, že alespoň na jedné vysoké škole budu slavit úspěch. Říkala jsem si, že to musí vyjít, každému se přeci do čerstvě nahozené sítě chytí minimálně jedna ryba. Nemusí být velká, nemusí být slavná, utěšovala jsem se v duchu, hlavně když bude, a já tak dostanu možnost nastoupit koncem září do prvního semestru.
Je třeba zmínit, že jsem nebyla zrovna nejpilnější studentka, maturitu jsem sice zvládla celkem obstojně, ale za celé ty čtyři roky strávené na střední škole nebyl prospěch zrovna to, čím bych se mohla chlubit. Nebyla jsem vynikající, v mnoha předmětech jsem plavala, v některých jsem se dokonce i topila a čas od času zbývalo málo, nebýt výpomoci v podobě doučování od několika milosrdných spolužáků, a byla bych už polykala andělíčky někde v mořských hlubinách matematiky či fyziky. Nicméně vždycky (mnohdy samozřejmě jen o fous) jsem z toho dokázala celkem obstojně vybruslit, tudíž jsem si nikdy nemusela kazit velké letní prázdniny komisionálním přezkoušením, za což jsem pochopitelně velmi vděčná všem, kteří se nad mou neschopností slitovali a byli ochotni trávit se mnou nekonečně dlouhá odpoledne nad diferenciálním počtem a tak podobně.
S ohledem na mé středoškolské „úspěchy“ a následně i maturitní vysvědčení mi samozřejmě bylo hned jasné, že prospěch nebude to, co by mi u výběrové komise hrálo do karet.
Když se mi dostaly do rukou první dvě zamítavá rozhodnutí z vysokých škol, snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu. Tam brali hlavně na prospěch, ani nevypisovali přijímací zkoušky, a je naprosto evidentní, že většina studentů nemá tak „nepěkně vyhlížející“ vysvědčení z posledních dvou ročníků střední školy, jako já. Jejich úředně ověřené kopie dokládající skvělé studijní výsledky byly jistě daleko lichotivější než ty mé. To je fakt, tak to je, tak to musím brát.
Optimismus se mi z duše nevypařil snad jen proto, že mě čekaly ještě dvoje přijímací zkoušky, u kterých jsem bez debat hodlala uspět. Nechtěla jsem si ani připouštět jinou možnost. Navzdory své, poněkud volnomyšlenkářské, povaze jsem se začala opravdu tvrdě učit. Měla jsem jasný plán, podle kterého jsem jela, a opravdu poctivě jsem každý den splnila přesně tu část, kterou jsem si předem vytyčila. Bylo to sice únavné, ale byla jsem odhodlaná, vysoká škola byla mým hlavním cílem a já to chtěla dokázat za každou cenu.
Je sice pravda, že po dvou týdnech takové intenzivní přípravy jsem trochu polevila, ale vzhledem k tomu, jak vzorně jsem nad sebou dokázala držet bič celých těch čtrnáct dní, jsem měla za to, že už na nějaké to odreagování mám přeci jen nárok. Uchlácholila jsem sama sebe, že den nebo dva volna mi rozhodně nijak neuškodí, ba naopak.
Kdyby zůstalo jen u těch dvou, maximálně tedy tří dnů, pak by mi to zajisté prospělo, ale když se z těch sluncem provoněných oddychových dnů strávených většinou venku s přáteli, kteří už to své měli dávno jisté, byli veselí a bezstarostní, stalo dalších čtrnáct dní, mělo to bohužel naprosto obrácený efekt. Jako obvykle, nechala jsem se strhnout ostatními, kteří si už své dny „D“ odbyli.
Když jste s lidmi, kteří už nemusejí řešit žádné stresy z blížících se přijímacích zkoušek, velmi snadno se naladíte na podobnou vlnu. Samozřejmě, že jim to nevyčítám, bylo to čistě mé rozhodnutí, protáhnout si své volno na dobu neurčitou, obzvlášť když venku bylo tak hezky a když jsme si denně chodili užívat slunce do parku nebo na pláž. Nešlo odolat a hlavně, nechtělo se mi odolávat. Ospravedlňovala jsem si to tím, že některé ze svých přátel už po prázdninách neuvidím tak často, jiné třeba skoro vůbec. Každý se rozprchne do jiného města, na jinou vysokou školu či někam do práce a společné chvíle se stanou jen vzpomínkou, a i ta časem vybledne.
Jenže mi jaksi nedocházelo, že oni už dávno vědí, kam budou v září takzvaně „prchat“, kdežto já stále nevím nic stoprocentně.
Termín prvních přijímacích zkoušek už pomalu bušil na dveře a mně se tak trochu rozklepala kolena. Učila jsem se, přečetla jsem knihy, které jsem pak zařadila na seznam literatury, ale hlodalo ve mně svědomí, protože jsem začínala mít pocit, že to přeci jen nebude stačit.
Nemýlila jsem se. Ač nerada škatulkuji, své první přijímací zkoušky bych označila za naprostý propadák. Neprošla jsem ani do dalšího kola.
Má poslední možnost, ke které jsem se tak snažně upínala, byly tedy druhé přijímací zkoušky, které se naštěstí konaly až o dva týdny později, tudíž jsem získala nějaký ten čas na studium. Přísahám, že tentokrát jsem se dobrovolně zabednila v pokoji, potravu jsem přijímala takřka vězeňským způsobem a vycházela jsem ven opravdu jen v těch nejnutnějších případech. Návštěvy a přátele jsem omezila na nezbytné minimum, to abych kupříkladu nezapomněla, jak lidé vypadají, a také, že občas mluví. Těch čtrnáct dní jsem totiž byla živa výhradně jen ze svých vnitřních monologů, jejichž úkolem bylo pozvednout mojí pracovní morálku a schopnost učit se, učit se, učit se na nejvyšší možné maximum.
V den, kdy se přijímací zkoušky konaly, jsem samozřejmě byla jen pouhý uzlíček nervů. Něco uvnitř mi sice říkalo, že tentokrát to přeci už musí vyjít. Je to jako určité pravidlo, nejdřív se to nepovede, aby to nebylo tak snadné, a pak, když už zbývá jen poslední možnost, poslední naděje, to konečně klapne! Jenže ono krmit se podobnými představami je jako mlátit prázdnou slámu. Nesčetněkrát uhodíte, ale jediné zrnko z ní nedostanete.
Ačkoliv jsem se tentokrát, tedy alespoň podle mého soudu, připravovala opravdu důkladně, znovu to nevyšlo. Už to sice nebyl zdaleka tak velký propadák, jako posledně, ale o to víc mě to mrzelo. Skončila jsem první pod čarou. Ano, ano, v tu chvíli, kdy jsem se to dověděla, jsem jásala, protože být první pod čarou, to obvykle znamená, že máte celkem velkou šanci nastoupit do prvního ročníku s ostatními úspěšnými uchazeči. Ihned jsem podala odvolání a doufala jsem. Navenek jsem stále tvrdila, že ještě nic nemám jisté, že ještě vůbec nevím, kam v září nastoupím, ale někde uvnitř mě příjemně hřál pocit, že to přeci nemůže dopadnout jinak než dobře.
O to větší bylo moje zklamání, když mi přišlo písemné rozhodnutí o tom, že se moje odvolání zamítá. Zpočátku jsem to absolutně nechápala. Až později mi referentka na studijním oddělení vysvětlila, že na dané filozofické fakultě to nechodí jako na jiných školách. I kdyby ke studiu nenastoupili všichni uchazeči, což se obvykle stává, ti, kteří zkoušky úspěšně složili, ale nebyli přijati z kapacitních důvodů, nebudou automaticky přijati. Jednoduše bude v prvním ročníku méně studentů. Jejich místa neobsadí ti, kteří byli takříkajíc těsně „pod čarou“.
Neměla jsem tedy nic. Žádnou vysokou školu, žádnou novou alma mater, žádné skvělé místo, kam bych mohla po prázdninách stejně tak jako většina čerstvých studentů prvních ročníku odjet. Nemusela jsem shánět kolej nebo privát, nemusela jsem na zápis ani na povinnou informační schůzku. Mlčky jsem naslouchala všem těmto falešným, a přesto tak strašně chtěným, starostem svých kamarádů. Náhle nebylo o čem mluvit. Žili už v jiném světě, jejich život zas poskočil o schod výš, zatímco můj stagnoval. Já se nedokázala bavit o vysokoškolských radostech a oni zas nedokázali pochopit strasti, které sužují nikam nepatřícího, čerstvě odmaturovaného, studenta. A tak jsme se začali míjet.
Z naprosté letargie mě probudil až email, který jsem si jednoho horkého červencového rána přečetla. Zdravila mě v něm moje starší sestřenice, která už druhým rokem pracuje ve Švédsku. Pochopitelně vyprávěla, jak se má, co je nového a hlavně, jak se jí daří. Prý má teď volno, a než se zas vrátí do Čech, chtěla by mi to tam ukázat. Vlastně dala především důraz na kratinkou zprávu v samém závěru toho sáhodlouhého elektronického dopisu. Samozřejmě, podala to svým osobitým stylem, kterému já, se svou povahou, jen těžko odolávám.
„Sbal si kufry, děvče, kup si slovník a v letadle lehce prošvihej švédštinu, ať tu nejsi jak ztracená Karkulka.“
Vzhledem k tomu, že jsem doma neměla absolutně žádnou práci ani povinnosti, neváhala jsem ani minutu. Zamluvila jsem si letenku na příští týden, sbalila to nejnutnější, beztak toho můj nebohý kufřík, který mám snad ještě z dob, kdy se máma účastnila pionýrských táborů, moc nepojme. Sice jsem nepřikládala velkou pozornost té její poznámce týkající se studia švédštiny v letadle, ale nechtěla jsem jí zklamat, a tak jsme si umínila, že i nějakou tu jazykovou příručku, která se zabývá švédštinou, si snad pořídím.
Brzy jsem toho hořce litovala, neboť v místním malém obchůdku s knihami, je sehnání učebnice švédštiny nadlidský výkon. Sehnala jsem ji až na třetí pokus, a ani tím jsem si nebyla tak úplně jistá, poněvadž ta kniha, která měla člověka uvést do základů studia švédštiny, byla značně zastaralá, holt učebnice nejsou nejspíš výdělečné zboží pro takový antikvariát. Byla jsem líná pídit se po něčem dalším, co by pojednávalo o švédštině, a tak jsem ji vzala. Prodavačka měla očividně velkou radost, což demonstrovala dvacetiprocentní slevou.
V letadle se mi přeci jen těch peněz, co jsem za ni dala, trochu zželelo. Když jsem svou slavnou učebnici švédštiny otevřela poprvé, zpanikařila jsem. Absolutně jsem nechápala, co to na těch stránkách píší, a tak jsem se raději bavila při představě poctivého soudruha, který ty krkolomné věty v ní vymýšlel.
Přivítání ve Švédsku bylo skutečně velkolepé a v podobném duchu se nesl i celý můj tamější pobyt. Když se blížil den našeho návratu domů, uvědomila jsem si, že je mi tam tak dobře, že se mi vlastně ani zpátky nechce. Doma jsem to měla ráda, ale měla jsem pocit, že mě tam nic nečeká. Vše, co mě tam trápilo, jsem tady, ve Švédsku mohla jednoduše vypustit z hlavy.
Zmínila jsem se o tom sestřence. Chvíli si mě mlčky přeměřovala pohledem, a pak, jako by nic, prohlásila, že bych mohla třeba příští rok zkusit také pracovat ve Švédsku. Taková au-pair, není prý vůbec nic marného, sama tak kdysi začínala, a pokud vím, svou rodinu si nemohla vynachválit. Teď už se tomu sice nevěnuje, protože si tam časem našla jinou práci, ale jako zkušenost je to podle jejího mínění k nezaplacení.
Ovšem nezapomněla podotknout, že problém je jazyk. Je sice pěkné, že umím anglicky, ale ovládat švédštinu je, jak sama říká, velké plus. Ona má na jazyky talent, tudíž jí trvalo necelý rok, než do základů švédštiny pronikla natolik, aby byla schopna se dorozumět.
Neměla jsem nejmenší tušení, kolik času zabere studium švédštiny mně, ale byla jsem s to zkusit cokoliv, jen když zas začnu dělat něco užitečného.
Když jsme se vrátily domů, sestřenka se nabídla, že mi najde nějaký kurz švédštiny, který by mi vyhovoval. Neprotestovala jsem, naopak, byla jsme ráda. Sehnala jsem si brigádu, která mi zabírala poměrně dost času, ale potřebovala jsem si vydělat nějaké peníze, abych nejela do Švédska s prázdnou kapsou.
Obešla několik ukázkových hodin švédštiny, prohlédla si pár nabídek jazykových škol na internetu, a pak přede mě vysypala hromadu letáků různých společností, které nabízejí studium švédštiny v Praze. Co mě udivilo, byl fakt, že studium švédštiny je dnes vcelku běžná záležitost, což jsem usoudila právě z toho množství nabídek, které mi předhodila. O to horší je vlastní výběr.
Pár kurzů švédštiny v Praze, kde bydlím, se mi zamlouvalo, ale vůbec jsem si nebyla jistá, podle jakých kritérií vybírat.
Sestřenka mi sdělila, že když se ona před pár lety rozhodovala pro studium švédštiny, vybrala si jazykovou školu Tutor. Švédština, jak tvrdí, není nic triviálního, ale na kurzech švédštiny od společnosti Tutor, jí dokážou přiblížit snad každému.
Vycházela jsem z toho, že sestřenka švédštinu bravurně ovládá. Samozřejmě na tom má jistě velký podíl i to, že se švédština stala prakticky její druhou mateřštinou. I přesto ale musela někde získat základy, a tak jsem se pojednou řídila její radou.
Zapsala jsem na kurz švédštiny na jazykové škole Tutor. Zpočátku to nebylo vůbec jednoduché, hodně času jsem strávila neustálým opakováním výslovnosti a základních frází. Ale časem se mi švédština dostala pod kůži. Zvláštní, před rokem by mě ani ve skrytu duše nenapadlo, že by se studium švédštiny mohlo stát novou náplní mého života.
Mám před sebou ještě půl roku intenzivní výuky švédštiny, ale upřímně přiznávám, že se na to těším. Registrovala jsem se dokonce u agentury, která zprostředkovává práci ve Švédsku, láká mě zkusit si „být něčí au-pair“. Díky studiu švédštiny mám tak trochu náskok, některé rodiny to hodnotí jako velké plus, při výběru chůvy pro své děti.
Tak tedy, co říci závěrem? Snad jen, že takhle jsem se dostala ke studiu švédštiny, která je teď mým velkým koníčkem. Je jistá pravděpodobnost, že každý má předurčenou svou cestu. Možná tedy tou mojí nebyla vysoká škola, ale studium švédštiny, ke kterému jsem se dostala zcela spontánně, vlastně „jen tak mimochodem“.