Na kolejích se člověk potká se zajímavými lidmi. Já jsem měl největší štěstí na Slováky, kteří mi připadali v mnoha ohledech sympatičtější než někteří Češi a navíc mluví cizím jazykem, kterému jako jedinému bezpečně rozumím. Kolejní spolubydlící pocházeli z různých koutů Slovenska, a tak se člověk často dozvěděl věci, které o zemi svých sousedů dříve vůbec netušil. Slovenské hory mám sice dokonale prochozené, ale politický život v této zemi znám opravdu jen velmi málo. Jedinou zkušenost s ním jsem získal na východě u Ukrajinských hranic, kde nám starší paní začala líčit zlatou dobu komunismu a neustále opakovala, jak je jí líto, že se Československo rozdělilo na dva samostatné státy. O jejím levicovém založení nikdo nepochyboval a tak jsem poprvé s někým vedl politickou debatu na území Slovenska. Těch několik minut se však nedalo srovnat s tím, co jsem měl možnost poznat na chodbách koleje při posezení se slovenskými bratry. Ti vedli politické debaty od první sklenky vína a od první vypité láhve jsem si připadal spíš jako na kurzu maďarštiny. I to má však svůj důvod, jak jsem později zjistil.
Dovolím si velmi krátký historický exkurz, bez kterého se některé souvislosti chápou velmi těžce. Slovensko k českým zemím vlastně nikdy nepatřilo. Zatímco Čechy a Morava byly země pod správou Rakouska, Slovensko spadalo pod království Uherské. Myšlenka samostatného Československa nám dnes připadá velmi logická, ale v době konce devatenáctého století byla považována za utopii a její představitelé nebyli bráni příliš vážně. To vše se změnilo s první světovou válkou a s dobrými vztahy českých politických představitelů s vysokými politiky na západě. Ať se nám to líbí nebo ne, Československo by bez podpory západních politických špiček nikdy vzniknout nemohlo. Domácí nadšení bylo také obrovské a tak vzniku samostatného státu už nic nebránilo. Slovensko bylo vytrženo z područí Uher, Čechy z Rakouského nadvládí a obě země se spojily v jeden nezávislý stát. A jak s tím souvisí
kurz maďarštiny, o kterém jsem mluvil? Velmi výrazně. Maďarsko se totiž nechtělo vzdát svého bývalého území tak snadno.
Po první světové válce patřilo Rakousko-Uhersko k poraženým mocnostem. Národní snahy o samostatnost byly zaručeny tzv. čtrnácti body prezidenta Wilsona a v důsledku vedly k rozpadu Rakousko-Uherské říše. Největší ztráty utrpělo právě Maďarsko. Bylo považováno za nástupnickou zemi Uherska a ze svého území ztratilo neuvěřitelných sedmdesát procent. Severní část byla připojena k Československu, Sedmihradsko k Rumunsku, jižní část pak ke Království SHS (zhruba budoucí Jugoslávie). To byl samozřejmě pro Maďary značně frustrující okamžik a zcela jistě zde můžeme hledat základ nacionalismu a nesnášenlivosti k ostatním národům, které jsou jedním z palčivých problémů současné maďarské politiky. Kromě ztráty území došlo však také ke ztrátě obyvatel – zhruba třetina Maďarů se náhle ocitla na území úplně jiného státu. Nejvíce jich takto skončilo v Rumunsku, značná část rovněž na Slovensku, ale rozeseti byli prakticky kolem celých hranic nově vzniklé republiky. Aby toho nebylo málo, pustili se do války s novým Československem. V roce 1919 vtrhla maďarská armáda na území Slovenska a v Prešově vytvořila Slovenskou republiku rad. Brzy se však podařilo obnovit původní hranice obou států. Tyto události jistě výrazně formovaly vztahy obou států, které nebylo v té době možné pokládat za přátelské. Zcela jistě je však možné pokládat je za velmi zajímavé. A teď už nejspíš chápete i důvod, proč Slováci žijící na jižním Slovensku nepotřebují žádný
kurz maďarštiny. Tímto jazykem se v základních frázích lehce dorozumí. Pro historiky, politology nebo další zájemce o tuto problematiku je to však výzva. Slovensky umí každý Čech, stačí přidat pár
lekcí maďarštiny a oblast vědeckého zkoumání se výrazně rozšíří.
V průběhu dalších desetiletí se stala řada událostí, na které není v tomto článku prostor. Důležitý mezník však nastal v roce 2004, kdy Česká republika i Maďarsko vstoupily do Evropské unie a následně i do Shengenského prostoru. Vypadalo to, že období vzájemné nevraživosti je definitivně zažehnáno. A tady právě přicházejí na řadu osobní výpovědi mých spolubydlících, kteří ještě před zahájením soukromého
kurzu maďarštiny u lahve vína vyprávěli o svých zkušenostech s Maďarskem. Jeden z nich žije blízko jižních hranic Slovenska a tak popisoval, jak často zajde do obchodu a místo slovenského přivítání se mu dostane maďarského pozdravu. Cítí se prý často jako cizinec ve vlastní zemi. Patří však myšlenkově k liberálům a věří v otevřenou Evropu národů. Ne ovšem někteří jeho spoluobčané. Ve vesnici je sice pár nacionalisticky naladěných lidí, ale největší šovinistické centrum se paradoxně nachází blízko českých hranic, v Žilině. Tam má sídlo SNS, Slovenská národní strana, jejíž předseda Ján Slota se proslavil výrokem, že pošle tanky na Budapešť. Otevřenou nenávistí k Maďarsku se netají a vztahy obou národů tím rozhodně nevylepšuje.
Jak je vidět, vztahy Slovenska a Maďarska jsou dlouhodobě velmi napjaté. Na Slovensku získává na síle SNS, v Maďarsku zase nacionalistické strany v čele s Jobbikem. Kromě hrozby je v tomto stavu ovšem také možné hledat příležitost. Politické think-tanky, vládní i nevládní instituce budou potřebovat analýzu vzájemných vztahů čím dál tím více. K zahození určitě nebude absolvování
kurzu maďarštiny. Tento jazyk není příliš oblíben a tak se s jeho nabídkou málokdy setkáte. V Praze jeho výuku nabízí jako jedna z mála společnost Tutor, která je známa vysokou úrovní výuky, takže ani v případě maďarštiny by to nemělo být jinak. Osobně si myslím, že zájemcům o problematiku mezinárodních vztahů se znalost maďarštiny rozhodně vyplatí.