Kurz obchodní angličtiny mi pomohl sehnat lepší práci
25. 11. 2010
Před osmi měsíci mě opět vyhodili z práce. Byla jsem tam jen na dobu neurčitou a navíc ve zkušební lhůtě, takže není čemu se divit. Musím ale říci, že mě to celkem mrzí, protože tohle pracovní místo bylo už přeci jen o něco lepší než ta, která jsem měla doposud.
Abyste rozuměli, za poslední dva roky jsem vystřídala hned několik různých míst. Některá do toho ani nepočítám, jelikož to byly třeba jen nárazové či dlouhodobější brigády. Vyzkoušela jsem toho opravdu mnoho a s trochou nadsázky mohu říct, že jsem si přičichla skoro ke každé profesi.
Od svých šestnácti let si pravidelně každé léto najdu nějakou brigádu. Začínala jsem v kuchyni u nádobí v jedné restauraci v mém rodném městě. Brzy jsem však zjistila, že jako životní zkušenost je to sice dobré, ale v žádném případě to nebyla činnost, kterou bych se chtěla zabývat i následující dva měsíce volna. A tak jsem měla v plánu poohlédnout se další rok někde jinde.
Jenže musím konstatovat, že jsem si zrovna dvakrát nepolepšila. Na malém městě je komplikované sehnat jakoukoliv práci, byť by se jednalo jen o několikatýdenní brigádu, a když k tomu přičtu ještě fakt, že mi tehdy bylo pouhých sedmnáct, mé šance se hrozivě přibližovaly nule. Nicméně něco jsem najít potřebovala, abych se celé dva měsíce jen tak nepoflakovala, a tak bylo nutné slevit ze svých, poměrně vysokých, nároků.
Asi vás příliš nepřekvapí, když vám teď sdělím, že jsem nastoupila do stejné restaurace, kde jsem pracovala už rok předtím. Tentokrát to ale nebylo tak úplně marné. Na poslední chvíli vypadla jedna ze servírek, a jelikož nebylo vůbec snadné sehnat tak narychlo nějakou, alespoň trochu kvalifikovanou náhradu, vybrali na její post mě. Měla jsem skutečně nevýslovnou radost, že se dostanu ven z upocené kuchyně bez oken, ale zároveň ve mně hlodala pochybnost, o práci číšnice jsem toho příliš nevěděla.
I přes všechny mé obavy jsem se nakonec docela osvědčila a pracovala jsem jako servírka celých čtrnáct dní, než se má nemocná kolegyně vrátila. Mezitím si našli do kuchyně jinou pomocnou sílu, a já tak mohla zůstat po zbytek brigády „na placu“, což bylo daleko zajímavější než drhnout hrnce někde v rohu bíle vydlaždičkované kuchyně. Přinejmenším jsem si tehdy uvědomila, že práce, při které budu jednat s lidmi, by mě mohla opravdu bavit.
Tahle myšlenka mě vlastně dovedla k mé další brigádě, kterou jsem absolvovala hned další léto. Pracovala jsem jako recepční v lázních. Byla to jedna z nejlepších pracovních zkušeností, které mě za můj život prozatím potkaly. Setkala jsem se tam totiž naprosto se vším. Zažila jsem tam zcela klidné dny, kdy šlo všechno takříkajíc „jako po másle“ a naopak i dny, kdy se zdálo, že se svět minimálně musí zhroutit. Řešila jsem různé problémy, poznala jsem nejrůznější typy lidí, a tak trochu jsem se naučila odhadovat, jaký způsob jednání je třeba použít, když mluvíte s člověkem usměvavým a vstřícným, a co jedině zabírá, když před vámi stojí někdo neskutečně mrzutý a otrávený. Navíc jsem si skvěle procvičila jazyky, hlavně svou angličtinu, která rozhodně neoplývala přívlastkem krásná.
Tuto brigádu v recepci jsem si udržela i několik dalších let a dodnes vždy, když potřebují někoho na záskok, se tam s úsměvem ráda vracím.
Když jsem dokončila střední školu a u přijímacích zkoušek na vysokou školu jsem ztroskotala, bylo třeba najít si opravdovou práci, nikoliv jen brigádu, kam bych mohla čas od času docházet. Bohužel jsem neměla, kromě několika sezón strávených v recepci, prakticky žádnou praxi, a tudíž bylo poměrně těžké najít nějaké slušné místo. Musela jsem vzít práci v call centru, což nebyl zrovna můj šálek kávy.
Právě touhle prací u telefonu začal můj pomyslný pracovní maraton, a jak jsem již zmínila, během posledních dvou let jsem pracovala, pokud k tomu čerstvě připočtu i svůj poslední vyhazov, na sedmi různých místech. Z některých jsem odešla sama, to když jsem pochopila, že to či ono ani v nejmenším není profese pro mě.
Uvědomila jsem si, že mi nezbývá než začít úplně znovu, z jiného konce, a tak jsem vzala osud do svých rukou. Vyčlenila jsem si na to celý jeden večer a sama, hezky v klidu a bez nátlaku, jsem si odpověděla na otázku, co od svého profesního života vlastně očekávám. Zamyslela jsem se nad tím, jaká práce by mě bavila a naplňovala a rozhodla jsem se takový post najít, ať to stojí, co to stojí. Zároveň bylo třeba zrekapitulovat si své osobní možnosti a těm přizpůsobit své hledání.
Disponovala jsem maturitním vysvědčením z obchodní akademie, což je v dnešní době skoro nic, ale řekla jsem si, že neaspiruji na místo ředitelky vesmíru a ráda se spokojím s něčím méně náročným. Funkce osobní asistentky v nějaké menší obchodní firmě by se mi skutečně zamlouvala.
Podmínkou pro takové povolání je ale skvělá znalost obchodní angličtiny a pravděpodobně i dalšího světového jazyka, což by byl konkrétně u mě trochu problém. Umím sice dobře německy, ale obchodní angličtinou jsem se zabývala naposledy na střední škole, a to je fakt, který by mého potenciálního zaměstnavatele jistě nepotěšil.
Mým novým cílem tedy bylo vypilovat svou obchodní angličtinu do dokonalé podoby. Otázkou, zda to za to stojí či ne, jsem se, popravdě řečeno, nijak dlouze nezabývala. Utvrdila jsem se v tom, že na kurzy obchodní angličtiny budu docházet v první řadě kvůli sobě a své seberealizaci, nikoliv jen kvůli zvětšení svých šancí na získání lepší pracovní pozice.
Začala jsem tedy pátrat po informacích, které by daly mému studiu obchodní angličtiny přeci jen trochu konkrétnější podobu. Na internetu jsem našla celou řadu jazykových škol a různých organizací, které nabízejí kurzy obchodní angličtiny v Praze, kam to z Plzně, kde žiji, nemám až tak daleko. Z té široké nabídky, která doslova zaplavila můj stařičký počítač, jsem si nakonec vybrala kurzy obchodní angličtiny od společnosti Tutor.
Při rozhodování pro mě byl stěžejní fakt, že jazyková škola Tutor nabízí studium obchodní angličtiny i o víkendech, což by pro mě bylo ideální. Mým novým snem sice bylo získat dobrou práci, která mi vydrží déle než půl roku, ale zůstávala jsem stát nohama pevně na zemi. I přesto, kolik jsem byla ochotná obětovat pro dosažení nové mety v mém životě, jsem si plně uvědomovala, že někdo stále musí platit všechny ty složenky, které se mi každý měsíc kupí ve schránce. A ten někdo budu chtě nechtě já sama.
Víkendy jsem tedy věnovala kurzům obchodní angličtiny, zatímco během týdne jsem chodila do práce, kterou jsem si, pochopitelně jen tak sama pro sebe, dovolila nazývat provizorní. Jisté finanční zázemí jsem tedy měla, s to mi dávalo i dostatek času a prostoru pro studium obchodní angličtiny. Upřímně mohu říci, že jsem s víkendovou výukou byla spokojená.
V kurzu obchodní angličtiny, který jsem navštěvovala já, nás bylo sedm, takže lektor si během hodiny stihl promluvit s každým účastníkem kurzu hned několikrát. Ostatně, konverzace, do které bychom plynule včlenili prvky obchodní angličtiny, byla přesně to, co činilo většině z nás největší problém.
Po půl roce mé studium obchodní angličtiny skončilo. Bylo na čase zjistit, jak moc mě posunulo kupředu, a tak jsem neváhala a během týdne jsem odpověděla na několik pro mě zajímavých inzerátů. Tři obchodní firmy mi odpověděly zpátky, a tak jsem si dohodla osobní pohovor.
Samozřejmě jsem měla trému, ale šest měsíců strávených na kurzech obchodní angličtiny se projevilo, a já měla ze všech těch tří schůzek dobrý pocit. Uklidňovala jsem se tím, že když mě nevezmou, nevadí, dělám to přeci hlavně kvůli sobě a nemohu přeci čekat, že mě všude okamžitě přijmou s otevřenou náručí. Nicméně stále ve mně hořel plamínek naděje, tolik lekcí obchodní angličtiny se přeci musí nějakým způsobem zúročit!
A skutečně! Ačkoliv první dva telefonáty byly zamítavé, ten třetí, který se dostavil o pár dní později, hovořil jasně: „Jste přijata!“, zněla odpověď, a já div neskákala radostí, kurz obchodní angličtiny mi pomohl sehnat místo, o které jsem tolik stála.
Jako osobní asistentka pracuji už skoro dva měsíce a směle přiznávám, že jsem spokojená, zatím to totiž vypadá opravdu slibně. Navíc jsem se rozhodla absolvovat kurz obchodní angličtiny pro pokročilé, člověk by neměl ustrnout na jediném místě, stále je třeba hledat nové příležitosti.