Láska prochází gramatickými chybami anebo portugalština prochází chybami lásky?
Pokud se vám již někdy v životě stalo, že se vaše nejlepší přítelkyně zamilovala do chlapíka z ciziny, pak nečtětě dál, protože příběh dopadl klasicky. Jestli je vaše kamarádka právě ve stádiu nasazení růžových brýlí, přeskočte rovnou na konec, ať máte co nejvíce času na její vztah zareagovat. A jestliže s láskou bez hranic ještě žádnou zkušenost nemáte, čtěte pozorně, ať kdyžtak víte, do čeho se pouštíte.
Má přítelkyně Alenka byla klasickým workoholikem. Jako právnička v jedné z auditorských firem měla slušný příjem, mohla si dovolit cestovat do zahraničí, ale jediný způsob, kdy se za hranice dostala, byly její pracovní cesty. Na jednu z nich byla vyslaná do Portugalska. Jediné, co si já představím pod pojmem Portugalsko je zeměpisná poloha, moře a budu doufat, že jsem správně trefila, pokud řeknu, že hlavním městem je Lisabon. Alenka na tom byla dost podobně, když si na svou cestu za portugalským dobrodružstvím balila kufry. Její pracovní cesty se stejně vždy vyznačovaly tím, že se mimo hotel a cestu na konferenci nepodívala nikam do historického centra, natož aby potkala nějaké místní obyvatele. Tentokrát však všechno mělo být jinak.
Hned po příletu se Alence nepodařilo domluvit na recepci ubytování, které měla od firmy zamluvené. V hotelu sice měli recepční tendenci předstírat, že mluví anglicky, ale jak bylo vidno, problémy zásadně řešili pouze v portugalštině. V tu chvíli se má přítelkyně, znalá tří světových jazyků, stejně ocitala v naprosté beznaději, protože portugalsky neuměla promluvit ani slovo. Ruce, nohy a hlava plná problémů, kde vlastně samotnou hlavu složit, ji v komunikaci s místními příliš nepomáhaly, nežli se objevil ON. Její zachránce. Podle mě, jak se u nás v Čechách říká, švihák lázeňský. Typický jižanský typ, bílé zuby, široký úsměv, vlasy slepené gelem a navíc portugalsky mluvící. Alenka prostě musela podlehnout. S recepcí tento tajemný zachránce vyjednal špatně zabookované ubytování a nabídl doprovod do pokoje. K pozvání na večeři nebylo daleko a doprovod na konferenci byl jasný.
Alenka přijela z pracovní cesty jako omámená. O čemže ta konference byla? Ptala jsem se zvědavě a chtěla na nějakou podobnou konferenci/lázně vyrazit. Přítelkyně samozřejmě neotálela a okamžitě mi všechno barvitě vylíčila. Kterak jí neznalosti portugalštiny k milému přivedla, jak jí úžasně pomohl, kolikže roztomilých portugalských láskyplných žvatlavostí se naučila říkat a že se s panem Božským brzy potkám, protože se chystá přijet do Prahy. Vůbec jsem Alenku nepoznávala. Na jednu stranu jsem měla radost, že ji konečně zajímá i jiná věc nežli práce, ale na druhou stranu jsem byla až moc zvědavá na dokonalého lisabonského gentlemana. A moje obavy se naplnily. Jakmile jsem opěvovaného pána uviděla na letišti, kde jeho super bílé zuby svítily na dálku a sluneční brýle proti jejich lesku stěží stačily, bylo mi jasné, že takhle sladkému úsměvu se prostě věřit nedá. Koukla jsem se vedle sebe a tam viděla rozzářenou Alenku, jak cosi volá v nějaké šílené hatmatilce, kterou prý měla být ona portugalština, která je svedla dohromady. Alessandro, tak se náš hrdina příběhu jmenoval, Alenčiny pokusy nadšeně opěvoval a odměňoval dalšími a dalšími salvami thymolinu. Byla jsem znechucená. Radši ať chlap smrdí hnojem, nežli tímhle lázeňským pyžmem. Další dny, které Alessandro strávil v Praze, jsem se na něj pečlivě zaměřila. Neušly mi jeho pohledy za každou druhou ženskou sukní, flirtování se servírkami, prodavačkami, školačkami. Měla jsem ho prostě a jednoduše dost. Nechtěla jsem ale Alence její idylu kazit během těch pár dní, které měla na to, si ji do sytosti užít. Jakmile se ale Alessandro s tou jeho nesnesitelnou portugalštinou, kterou podlě mého používal pokaždé naschvál, když něco pronášel na mé konto, abych mu nerozuměla, vznesl nad mraky, nevydržela jsem a Alence svůj názor bez vyzvání vyklopila. Jak se dalo očekávat, strašně jsme se pohádaly.
Vydržely jsme spolu nemluvit zhruba týden, a to do doby, nežli jsme se potkaly k večeru v centru města. Narazily jsme do sebe uprostřed rušné ulice, každá spěchající odlišným směrem. „Kam jdeš?“ Bylo první, na co jsme se synchronně jedna druhé zeptaly. Odpovědi se však lišily. Já šla na sraz s přítelem, zatímco Alenka prohlásila, že jde do školy. Do školy? Užasle jsem opakovala. Vždyť, na jakou školu by to Alenka měla během týdne nastoupit, a proč vůbec ještě něco studovat? Má hlava prostě tuhle informaci vůbec nabrala. „Do jazykové školy.“ Zněla Alenčina úsečná odpověď. Najednou mi to bylo jasné. Ona se snad kvůli tomu proutníkovi začne učit ten nesrozumitelný jazyk, kterým mi určitě tajně nadával! Nejenom, že mu tady v Praze platila polovinu pobytu, ona do něj bude investovat ještě svůj čas a peníze na kurzu portugalštiny! Rychle jsme se tak rozloučily a obě pospíchaly svým směrem.
Za dva týdny mi nečekaně uprostřed pracovního dne zazvonil telefon a na drátě visela Alenka. Visela na telefonním drátě a zněla, jakoby chtěla viset i na nějakém provaze. „Měla jsi pravdu!“ Jak krásná věta z úst cizího člověka. Jenže, když vám ji říká napůl zhroucená kamarádka právě pobývající na druhé straně Evropy, ta škodolibá radost vám dlouho nevydrží. „Přijela jsem ho navštívit a on na mě neměl čas. Šla jsem za ním a zjistila, že má tady doma portugalskou ženskou! Chtěla jsem mu pořádně vynadat, ale žádný nadávky portugalsky jsme se ještě neučili, tak jsem mu to dala česky. Něco na mě hulákal nazpátek, ale to víš, já mu ještě vůbec nerozumím!“ Já to říkala, že ten nabělený úsměv je uvnitř pěkně zkažený. Alenku jsem jela vyzvednout na letiště, nechala u sebe přespat, vyplakat a donutila jsem ji vzít si z práce ještě pár dní volna. Po tom, co nás bolely zuby nejenom ze všech těch cukrovinek, co jsme do sebe nacpaly, ale i z těch slaďáren, co jsme za filmy shlédly, bylo jasné, že je vztah oplakaný, nervy obalené cukrem a je čas vyrazit zpátky do života. Bylo pro mě ale velkým překvapením, když se Alenka rozhodla kurz portugalštiny nevzdat a dál na něj chodit.
Dnes tomu bude kolem roku, co se Alessandro jako thymolinový duch zjevil v našich poklidných životech. Co jsme si ze setkání odnesly, a co se s námi stalo? Já jsem si odnesla ponaučení, že člověk má věřit svému instinktu a nevěřit lidem s vybělenými zuby (kromě mé zubní hygienistky). Tou radou se řídím doteď a doufám, že na ní vydělávám. Stále jsem s tím stejným přítelem, který má stále stejné mírně křivé a lehce žluté zuby. Alenka stále dochází k Tutoru na kurzy portugalštiny, kde začala randit se svým spolužákem. Chlapík se mi zamlouvá a ten krkolomný jazyk se mi také začíná líbit. Vím totiž, že oba ještě portugalsky nadávat neumí, a tak je moje počestnost jako přítelkyně chráněná.