Myslel jsem, že polsky rozumím. Pak jsem přijel do Polska
25. 11. 2010
Ve druháku na vysoké škole bylo potřeba, abych si vybral téma mé bakalářské práce. Dlouho jsem přemýšlel o různých společenských problémech, až mě zaujalo téma zahraniční, které je však s naší zemí spjato více, než se všeobecně soudí. Téma znělo celkem jasně: Vliv hnutí Solidarita na demokracii v tehdejším Polsku. O Solidaritě jsem samozřejmě věděl základní fakta, ale nebyly to znalosti nijak ohromující. Co mě ovšem lákalo více byl fakt, že bych si mohl trochu zacestovat a popovídat si s pamětníky této události, což jsou dvě věci, které dělám velmi rád. Nabídky kurzu polštiny jsem v té době ignoroval. Každý Čech, který má cit pro jazyk, přece musí polsky rozumět a když ne, zachrání ho angličtina, kterou už dneska přeci mluví každý. To jsem ještě netušil, že se pomalu stávám obětí vlastního omylu.
Několik týdnů jsem byl ponořen v odborné literatuře o hnutí Solidarita, četl jsem si o výjimečném stavu a následné ilegální činnosti, která poté přerostla do obřích rozměrů a do značné míry se podepsala na pádu komunismu v Polské lidové republice. Pro ty z vás, kteří o tomto hnutí příliš nevědí, udělám malý exkurz do jeho fungování a hned poté se vrhnu na mnohem zábavnější popis problémů, které mě na mých cestách Polskem potkávaly a které způsobil především můj nezájem o alespoň základní výuku polského jazyka.
Solidarita vznikla nelegálně v roce 1980 jako nezávislé odborové hnutí. Jak ve svých pracích uvádí politolog Raymond Aaron, svobodné odbory jsou znakem svobodné společnosti. To si režim velmi dobře uvědomoval a s komunistickou stranou v čele nechtěl dopustit, aby se na jeho neomezené moci spolupodílel někdo jiný. Hlavní tváří Solidarity se stal elektrikář a pozdější prezident demokratického Polska Lech Walesa, který vypracoval seznam ekonomických požadavků, ale především požadavků politických, mezi které patřilo právo na stávku, omezení cenzury a uznání nezávislých odborů. Dělníci podpořili tyto stanoviska několika stávkami, z nichž památná se stala ta v Gdaňských loděnicích, kde pracoval právě Walesa. Polská vláda nakonec podepsala s dělníky dohodu, která však netrvala dlouho. V roce 1981 byl vyhlášen výjimečný stav, vůdci Solidarity zatčeni a nezávislé odbory rozpuštěny. Od té doby fungovala Solidarita ilegálně až do pádu režimu v roce 1989, kdy se účastnila politických jednání.
Svoji práci jsem chtěl založit na výpovědích tehdejších pamětníků, a to jak z řad inteligence, tak i z řad obyčejných dělníků. Rozhodl jsem se, že si náklady zaplatím sám, ale vezmu si s sebou foťák a pokusíme se dostat některé články a fotky do českých médií. Plný očekávání jsem nasedl do vlaku a vyrazil směrem na Gdaňsk. Cesta do tohoto města je nesnesitelně dlouhá a já se snažil ukrátit si čas konverzacemi se svými spolucestujícími. Tehdy jsem poznal, že kurz polštiny by měl určitě něco do sebe. Občas jsem sice pochytil, co mi chtějí Poláci sdělit, zároveň jsem ale tušil, že jim nerozumím natolik, abych mohl získané výpovědi použít do své bakalářské práce.
Do svého cíle jsem dorazil brzy ráno a po vydatné snídani v „baru mlecznem“ jsem vyrazil na Gdaňskou univerzitu, kde jsem měl domluvenou schůzku s tamějším přednášejícím a znalcem problematiky, o které jsem měl psát. Rozhovor jsme vedli v angličtině, což je naštěstí univerzální akademický jazyk. Starší doktor filozofie mě seznámil s některými zajímavostmi, o kterých jsem se nedočetl v literatuře a především mi přislíbil, že mě seznámí s pamětníky oněch událostí. Opatrně jsem ho upozornil, že za sebou nemám kurz polštiny a jak jsem ve vlaku zjistil, ani tak moc polsky nerozumím. Odvětil mi, že mnozí jeho známí umí anglicky, ale u samotných dělníků bych to rozhodně předpokládat neměl. Doporučil mi tlumočníka, když jsem však viděl jeho ceny, rozhodl jsem se raději pro návrat zpátky do Čech s tím, že rozhovory s dělníky nepoužiji buď vůbec, nebo se sem vrátím poté, co absolvuji základní výuku polského jazyka.
Zpátky do Prahy jsem přijel s rozsáhlým rozhovorem od doktora filozofie a s několika menšími rozhovory s pamětníky těch událostí. Vypadalo to, že na čtyřicet normostran by měly získané informace stačit naprosto bez problémů. Jediná komplikace tak nastala díky mé povaze. Rozhodně jsem si odmítal připustit, že bych se vzdal tak snadno. Naučit se komunikativně polsky byla pro mě intelektuální výzva a navíc jsem tak trochu podvědomě tušil, že to nebude nic složitého. Do karet mi hrál také dostatek času, protože jsem většinu předmětů absolvoval ve druháku a třeťák si nechal volný na bakalářku. Rozhodl jsem se, že se jen tak nevzdám a začal chodit na kurz polštiny pro začátečníky.
Pokud máte dojem, že za půl roku se posunete ze začátečnické úrovně do úrovně mírně pokročilý, v případě polštiny jste na omylu. Polština je vlastně stejná jako čeština, jenom má trochu jiná slova a celkem srandovní řešení háčků a čárek. Po půl roce studia, v jehož průběhu jsem stihl ještě spoustu dalších věcí, jsem se vydal na druhou výpravu do Gdaňsku. Bylo jaro a celé město se probouzelo k životu po dlouhé zimě. Dorazil jsem do Gdaňských loděnic, abych si udělal pár fotek a poté se vypravil za dělníky, kteří byli většinou už v důchodu, ale kteří si události roku 1980 pamatovali tak dobře, jako by je prožili včera. Z rozhovorů jsem pochytil tak devadesát procent a celou zpáteční cestu jsem chválil sám sebe, že jsem se nevzdal a zaplatil si onen kurz polštiny. Vím, jsem asi trochu egoista, ale vám by to také zvedlo náladu. Kromě toho vím, že běžný Čech běžnému Polákovi nerozumí (snad jenom s výjimkou obyvatel Ostravy). A bakalářku jsem úspěšně obhájil. Nevím, zda za to mohly i autentické rozhovory v polštině, přesto jsem byl rád, že tam jsou a že jsem svoji práci dokončil přesně tak, jak jsem ji naplánoval.