Řecky na stará kolena
25. 11. 2010
Babička s dědečkem se pro mě v mém životě stali prototypem spokojeného a stabilního páru. Přestože babička říká, že jí děda občas pěkně zlobil, a on si to samozřejmě nenechá líbit, vychovali spolu dvě úžasné dcery, z nichž jedna je moje maminka, a myslím, že mají spoustu krásných vzpomínek na naplněný a zajímavý život. Dědeček vždycky říkal, že si svoje stáří představuje někde na výminku, hezky v klidu a pohodě, mimo jakýkoliv hluk a stres velkoměsta. Čím starší s babičkou byli, tím častěji o možnosti přestěhovat se na stáří mluvili. Počítali jsme tak s tím, že pokud se rozhodnou někam přesunout, bude to na chalupu nebo se koupí malý domeček někde na blízké vesnici. Babi s dědou nám ale všem jednoho dne vyrazili dech. Rozhodli se totiž, že rozbijou všechny svoje úspory, vyberou pojištění a odstěhují se na řecký ostrov Kréta. Naše mamka byla z noviny celá hotová, táta se jenom spiklenecky smál, protože měl podle mě od dědy už nějakou informaci, a já – já jsem vlastně nebyla ani tak nějak překvapená, že se to skutečně děje, jen dané místo mě trochu zaskočilo. Na Krétu? Do Řecka? Vždyť přece ani jeden neumí řecky, tak jak se chtějí infiltrovat mezi místní? Děda na to měl jednoduchou odpověď. Přijala ho jednou babiččina rodina, takže už není nic těžšího, než o sobě jako slušném člověku přesvědčit tchýni. Proč by se tedy neporozuměl s Řeky? Řečtinu, tvrdil děda, ze začátku nepotřebuješ. Musíš umět hrát karty, tvoje žena péct dobré buchty a dělat dobré kafe a musíš se naučit je přepít. Tohle všechno oba s babičkou uměli výborně. Jazyk, jazyk přijde sám, říkal děda a snad měl pravdu. Oba tak u mě měli další velké plus za to, že se ani ve stáru nebáli objevovat nové kraje a zkoušet nové věci.
Jediný, kdo měl z řeckého stěhování strach, byla maminka. Myslela si, že se oba zbláznili. Snažila se jim tak všechno vymluvit, ale oni se jen tak zviklat nedali. Maminka i táta tak s prarodiči vyrazili společně s anglickým prodejcem domů na ostrově omrknout budoucí řecké bydliště. Sice se mi nechtělo, ale mezitím jsem to byla právě já, kdo hlídal pevnost. Ale při představě, že budu mít babičku a dědu v Řecku a můžu k nim jezdit na prázdniny, kdy se mi zachce – to se hned hlídalo jinak. Vrátili se po týdnu všichni absolutně blažení. Dokonce i maminka. Prý je to ráj na zemi. Dokonce se tak i jmenuje vila, kde budou prarodiče bydlet: Eden Lodge. Ten název se mi líbil. Prý je v místní vesnici několik párů cizinců, kteří se také přistěhovali. Z jejich vyprávění to ale není jednoduché se dostat mezi místní. Děda se tomu ale jenom vysmíval. Koupil si příruční česko-řecký slovník do kapsy, ve kterém nemohl bez brýlí nic přečíst, a tak věčně hledal malý řecký slovníček a brýle zároveň. Tvrdil, že stačí jenom pár základních frází a pozdravů v řečtině a zbytek už člověka naučí život. Je to nezdolný optimista. A jak bylo po dvou měsících zabydlování, když jsem se jela za prarodiči do řecké vesničky podívat, dědova optimistická nálada se Řekům líbila. Jakmile se ve vesnici rozneslo, že jsem dědova vnučka, okamžitě mě všichni zdravili, smáli se na mě, zastavovali mě na ulici a chtěli se se mnou vybavovat. Vždycky jsem jenom kroutila hlavou, jakože neumím řecky a culila se na všechny strany. Děda, ačkoliv říkal, že toho zase tolik řecky neumí, si vyjednal všechno, co potřeboval, a jak jsem viděla v místních kavárnách, děda seděl společně s dalšími staršími pány z vesnice pod stromkem a šachů, všichni mlčeli a byli naprosto spokojení. Ani nebylo potřeba si toho tolik říkat. Babička po vesnici proslula svými českými buchtami, takže za ní chodili místní ženské pro recepty. Zápis receptu, to byla ohromná sranda. Babička vždycky jak zběsilá listovala obrovským slovníkem (zatímco děda používal jenom svůj malý kapesní řecký slovníček a ostatní zarputile odmítal) a hledala výrazy jako mouka, cukr, vanilka, následně je nemotorně přepisovala do řeckých klikyháků, jak s oblibou říkala, a Řekyně si recept následně přepisovala ještě jednou a po svém. Výměna receptu trvala někdy i celé odpoledne, protože pak většinou následovalo kafíčko, lámaná řecká konverzace o sousedkách a ochutnávka buchet. Babiččiny zavařeniny se staly taktéž velkým hitem, takže každý po svém, ale babička i děda si cestu k místním dokázali najít.
I když by to mohlo znít jako rouhání, ale po týdnu jsem už nevěděla, co mám ve vesnici dělat. Zajela jsem se podívat do blízkého Agios Nicolaos, Heraklion a archeologii jsem měla za sebou, takže jsem se jenom válela na pláži a vysedávala s babičkou nebo dědou kolem domu. Jim se tenhle styl života po šedesáti letech v Praze moc líbil. Já přece jenom byla trochu mladší a zvyklá někam vyjít s kamarády. Tady sice pár mladých bylo, ale ty jsem jako cizinka moc nezajímala. Zdravila jsem s nimi anglicky, ale řečtina mi chyběla. A jak bylo vidno, pro ně jsem byla turistka. Půjčila jsem si proto alespoň dědův mini slovník a naučila se pár frází. Potkala jsem tak jednu mladší Řekyni a zeptala se jí, jak se má – samozřejmě v řečtině. Hned se na mě usmála a strašně rychle se rozpovídala. Já uměla ale jenom otázku, nikoliv odpověď, a tak jsem krčila rameny a blekotala něco anglicky. Naštěstí ale uměla oslovená alespoň minimálně anglicky a nebála se se mnou mluvit. Strávili jsme tak společně po odpolednech zbytek mých prázdnin, kdy mě Marta učila řecky a já ji česky. Ani jedna jsme samozřejmě z našich lekcí neuměli nic, ale rozhodně jsme si užili legrace. Martě se strašně líbil příběh babičky a dědy, že se přistěhovali až ze střední Evropy. Neměla o Čechách moc páru, a tak jsem se jí snažila něco málo osvětlit. Letět jsem do Řecka měla až za tři měsíce, a to na konci října. Vyměnily jsme si tak s Martou adresy a domluvily se na psaní dopisů. A skutečně mi jich pár přišlo. Marta se v angličtině zlepšovala a psala, že teď mí konečně proč se jazyk učit. Chtěla jsem ale taky nějakou motivaci, přičemž angličtina mi k jednoduchému mluvení na řecké vesnici stačila. Přestože jsme se na gymplu učili dva jazyky, rozhodla jsem se, že si přidám třetí a to řečtinu. Samozřejmě ji u nás na škole nikdo neučil, a tak bylo jasné, že půjdu do jazykovky. Rodiče byli nápadem nadšení, a i když jsem se je snažila přemluvit, aby do školy chodili se mnou, nedopadlo to. A tak jsem dostala předčasný dárek k Vánocům, když jsem v září začala chodit na kurzy řečtiny do Tutoru. Dozvěděla jsem se tak, že existuje starořečtina, kterou můžeme ještě najít ve starých dochovaných antických písemnostech, ale že řečtina, kterou se učím já, je už novořečtina. Psaní se pro mě stalo řeckou noční můrou, ale jinak mi jazyk docela šel. Jasně, že jsem si na druhé návštěvě na konci října po dvou měsících řečtiny ještě řecky nepokecala. Mohla jsem si ale zkoušet číst nápisy, s Martou jsem si psala jednoduché vzkazy a dědova i babiččina hodnota stoupla, když jsem uměla místním v řečtině odpovědět na to, jak se mám a kolik je mi let. Učení řečtiny jsem se tak věnovala mnohem víc než angličtině, ze které mě ale čekala brzy maturita. Když jsem si po Vánocích, které jsme strávili v Řecku, a kde zbytek ostrova slavil pravoslavné Vánoce, měla podat přihlášku na vysokou, podala jsem si sice jednu „klasickou“ na zemědělku, ale druhou jsem si dala na studium řečtiny na Filosofické fakultě. Momentálně tak nejenom, že drtím pořádně češtinu, abych udělala zkoušky z filologie a jazykové logiky, ale čtu o řeckých dějinách, řeckých spisovatelích i významných osobnostech. O jarních prázdninách jsem se tak Marty marně ptala na jednoho jejich řeckého spisovatele. Ta se jenom smála, a když jsem ji vyjmenovala, kolik jich na přijímačky znám, tvrdila mi, že bych mohla místo ní do školy. Samozřejmě, že přeháněla, ale představa, že někde učím v Řecku na místní škole, zažívám tu pohodičku a klídek, která na ostrově panuje, ta vůbec není špatná. Asi budu nezdolný optimista, po dědovi.