Dítě ze ZOO na veterině
Jako typické městské dítě jsem znal zvířata pouze z dostatečně velké vzdálenosti za odstupu vytvořeného velkým vysokým plotem, popřípadě mříží. Pořádné zvíře jsem tak viděl jenom dvakrát do roka. Jednou za rok v rámci školního povinného výletu do ZOO, podruhé pak na Vánoce s rodiči, když jsme podnikali každoroční tradiční vánoční pouť pěšky do Troje. Jako panelákové dítě jsem doma nemohl mít žádné zvíře. Táta byl alergický na všechny druhy koček i psů („naháč“ v naší rodině byl nepřípustný ve všech směrech) a jakákoliv jiná tintěrnější zvířata se nelíbila mojí mamince. A tak jsem zvíře nevlastnil žádné. Záviděl jsem tak všem kamarádům, kteří chodili venčit psa do parku před naším sídlištěm. Závidět jsem jim mohl pouze jeden měsíc. Po uplynutí této doby totiž většinou mé kamarády přestal jejich nový mazlíček bavit a venčit zvíře docházeli zásadně naštvaní rodiče, kteří ve slabé chvilce podlehli žadonění malých dětských ručiček. Proto jsem chápal obavy rodičů, že by se nakonec o psa starali právě oni. S tím, že budu sám (jsem jedináček), jsem se musel smířit a zvyknul si na to. Po čase jsem si navyknul tomu, že jediným dítěte v rodině jsem já sám, ale na to nemít vedle sebe nikoho, ani němou dobrou tvář, na to už jsem nikdy nepřistoupil.
Moje zvířecí eskapády začaly na druhém stupni základní školy. S přeměnou přírodopisu na biologii jsem okamžitě podlehnul kouzlu všeho, co se týkalo přírody. Rodiče mi tak zaplatili kroužek malého přírodovědce, sbíral jsem velkou encyklopedii zvířat, chodil do kurzu pro myslivce (kdesi na sídlišti!) a k Vánocům jsem dostal permanentku do pražské ZOO. Díky svým znalostem z biologie, které byly mým koníčkem, jsem se přihlásil na biologickou olympiádu. Vyhrál jsem až krajské kolo, kde jsem si mohl vybrat, jakou z cen zvolím za své vítězství. Vybral jsem si hada. Snažil jsem se ho tak přechovávat všemožnými způsoby, aby to maminka nezjistila (jak naivní!). Zjistila to hned druhý den po tom, co se k nám domů had přistěhoval. Když totiž vytírala prach pod skříní, na koštěti na mokrém hadru jí kromě prachu visela i jakási ztuhlá hadice. Poté jsem se rozhodl chovat ptáčky, kteří přilétali k nám na okno. Za to mě má maminka chválila. Avšak jen do té doby, než zjistila, že kromě sýkorek za oknem chovám i netopýra uvnitř v pokoji za závěsem. Poslední tečka pro naši poklidnou domácnost přišla v den, kdy jsem se rozhodl, že když nemůžu mít zvíře v bytě, proč bych ho nemohl mít před bytem – tedy na společné bytovkové chodbě. Jako má někdo kočku volně na dvoře, já jsem měl asi týden kočku na chodbě. Jakmile přišla maminka na to, že se moje kočičí smečka každý den rozrůstá o jednoho člena minimálně, okamžitě mi moje kočičí ghetto zatrhla. Láska ke zvířatům mě ale neopustila ani na střední škole, naopak se vykrystalizovala. Bylo to v památný den, kdy jsem jako budoucí maturant z biologie měl pitvat žížalu. Jako skutečný zvědavec jsem žížalu podle pokynu rozřízl a podíval se do jejích útrob. Následně jsem se ji však jako jediný pokoušel opět sešít a alespoň důstojně pohřbít. A tak se ve mně probudila jasná vize – stanu se veterinářem.
Když jsem v polovině studií na gymnáziu svůj nápad ohledně studia veteriny ohlásil doma rodičům, skoro se propadl strop sousedům pod námi, jak se byt otřásal smíchem obou. Jak prý chci zachraňovat zvířata, když jsem si za svůj život sáhl na skutečné zvíře natolikrát, že by se to dalo na prstech ruky spočítat. To byla pro mne, budoucího veterináře, absolutní urážka, a tak jsem se rozhodl svým nevěřícím rodičům ukázat. Jako dobrovolník jsem se přihlásil do pražské ZOO a zároveň začal pomáhat s rozjezdem jednoho z příměstských útulků. V rámci své práce jsem pomalu začal narážet na další a další lidi, kteří mi doporučovali další a další práci se zvířaty. Ve třetím ročníku gymnázia jsem tak pracoval nejenom v ZOO, ve dvou útulcích, ale trénoval i slepecké psy, podílel se výzkumu rozvoje řeči u papoušků a o nedělích vykydával stáje v jezdecké škole. O žádných velkých výdělcích se mluvit nedalo. Většinou se jednalo o dobrovolnou práci, ale blízkost zvířat, jejich nefalšovaná láska a vděčnost za jakýkoliv milý dotek a pohlazení, to byla největší odměna. Samozřejmě jsem zažil i momenty, kdy se zvířeti nedalo pomoct, zejména kvůli zanedbané péči směre od člověka. Naučil jsem se, že i smrt je součástí nejenom lidského života. Stejně jsem ale nikdy tuhle tvrzení plně nepřijal a vždy se snažil do poslední chvíle zvířeti pomoct. Někdy i myšlenka a vroucí přání může dělat zázraky. A někdy člověk může být tím nejkrutějším zvířetem na světě.
I když se rodiče dlouho divili, po kom jsem svoji inklinaci ke zvířatům zdědil, pochopili, že jsem plně rozhodnutý dostat se na veterinu. Bohužel, to se lehce řekne, trochu hůře se na to připravuje, ale nejhůře se to studuje. Veterinární fakulta je totiž v republice pouze jedna, a tak pokud člověk chce napnout všechny síly právě tímhle směrem, i hodně je někdy málo. Dlouho jsem doufal, že mi mé praktické zkušenosti mohou v mnohém pomoct, a tak jsem s přípravou na přijímací zkoušky nijak nepospíchal. Za přípravu jsem bral své učení na maturitní zkoušku, kdy spektrum předmětů odpovídalo přijímacímu řízení – biologie, chemie a matika. Když jsem si k tomu připočetl znalosti, které jsem získal po nejrůznějších praxích a brigádách, cítil jsem se připravený. O to víc jsem byl překvapený, když se mě můj zaměstnavatel, vystudovaný veterinář zeptal, jak mi jdou přípravy. Jakmile totiž zjistil, že jsem se nenechal připravovat na veterinu pod odborným vedením, okamžitě totiž zakroutil hlavou. „No, budu ti teda držet palce.“ Zněla jeho věta, která se mi zaryla pod kůži. Bohužel, do přijímaček zbývaly už jenom dva až tři týdny, takže mi bylo jasné, že těch pár přípravných kurzů, které se pro veterinu pořádají, jsem absolutně prošvihl. Psychika i ne úplně utříděné znalosti mě nakonec položily a já zkoušky nesložil. Byl jsem ale v první desítce pod čarou, což nebyl tak špatný výsledek (na to, že jsem se připravoval sám). Nechtěl jsem už ale ponechat nic náhodě, a tak jsem se rozhodl, že se do přípravného kurzu přihlásím hned po prázdninách a budu se přípravě věnovat po celý následující rok. Jakmile byly vyhlášeny termíny k přípravným kurzům, byl jsem v Tutoru na veterině zapsán jako první. Zbývalo mi ještě vyřešit otázku, co udělám s rokem, který se budu připravovat, po pracovní stránce. Rodiče sice nejprve můj neúspěch považovali za konec světa. Jejich podpora mého veterinářského snu totiž přerostla až v mánii, takže maminka téměř chtěla podávat žalobu na fakultu s tím, že „Když ne ty, tak kdo teda?“ Po uklidnění emocí jsme se společně domluvili na příspěvku do rodinné pokladny a já si musel najít zaměstnání na rok, abych mohl živit domácnost i svůj přípravný kurz. Pomocnou ruku v podobě plného úvazku mi nabídnul můj šéf od koní s tím, že cítí vinu za to, jak mě psychicky potopil před přijímačkami. Musel jsem mu vysvětlit, že on za to rozhodně nenese vinu a že jeho rada ohledně odborné přípravy mi snad letos přinese úspěch. A taky že ano. Na veterinu jsem se napodruhé skutečně dostal. Během přípravných kurzů bylo ihned jasné, kdo se na veterinu nedostal a snaží se dostatečně připravit – ten byl aktivní, učil se, chodil pravidelně, a kdo se teprve pokouší a není si třeba stoprocentně jistý – laxní pohledy, „odsedění“ kurzu kvůli penězům rodičů. Našly se ale i výjimky těch, kteří svůj neúspěch nezažili a rozhodli se mu vyhnout díky dobré přípravě. Ti se pak na školu samozřejmě dostali a dnes se nás několik na výšce nejspíše potká. Těším se a pomalu začínám z dálky slyšet: „No jo, Pražáci, ty ještě neviděli koně zblízka…“