Psychologie na poslední chvíli
S výběrem střední školy jsem si příliš hlavu nelámala. Na konci deváté třídy, když mi bylo kolem patnácti let, jsem rozhodně neuvažovala o tom, jak se mi bude hodit střední škola k přechodu na vysokou. Rozhodovala jsem se společně s rodiči a protože jsem neměla špatné známky a bavily mě jazyky a cestování, šla jsem na střední odbornou školu cestovního ruchu. Až postupem času jsem si začala uvědomovat, že výběr školy v mém případě nebyl nejšťastnější. Na gymnázium jsem z jakéhosi podivného důvodu nechtěla, ale teď jsem najednou věděla, že bych na něm byla šťastnější. Na škole jsem se sice mohla věnovat jazykům, které mě vážně vždycky bavily, ale zbytek povinných předmětů, zejména pak ekonomii nebo základy účetnictví, jsem vážně neprožívala pozitivně. O to větším oživením pro mě byly předměty jako základy společenských věd nebo marketing. Proč tyhle dva rozdílné obory? V obou se totiž nějakým způsobem objevovala psychologie. Ta však nikde nebyl vysvětlená zplna a do hloubky. Postupně jsem tak začala číst knížky, které měly být úvodem do psychologie, ale nebyla jsem si jist, zda sahám po správné literatuře. Na škole cestovního ruchu totiž skutečně nenajdete odborníka, který by měl vystudovanou psychologii. A tak jsem sice o psychologii zajímala, ale docela dost nevinně.
Věděla jsem, jak těžké je na psychologii dostat. Natož, když jsem studentkou střední školy cestovního ruchu. To jsem k psychologii přičichla, ale vážně z hodně velké dálky. Čas podání přihlášek na vysokou se blížil a já si říkala, že ani nemá cenu se o přijímací řízení pokoušet. Viděla jsem svojí snahu jako dopředu prohranou. Ve chvíli, kdy jsem dospívala k tomu, že se holt smířím s jinou vysokou školou anebo půjdu do pracovního procesu jako většina mých spolužáků, nastala změna. Změna přišla v podobě bratrovi nové přítelkyně. Bratr s rodiči už delší čas nebydlel, byl totiž na kolejích techniky v Brně. Z jeho dopisů jsme věděli, že si našel novou slečnu, a tak Vánoce byly dobrou příležitostí, kdy svůj objev mohl představit. Pro mě ale ona byla tím nejlepším vánočním dárkem! Bratr sice psal, že je také studentskou vysoké školy. Jaksi ale opomněl připojit dodatek, jakou že školu to studuje. Ona totiž Jana, tak se náš nový člen rodiny jmenuje, studovala psychologii! Jakmile to během rodinné večeře zaznělo, skoro jsem se zadusila. Nemohla jsem uvěřit, že za a) můj bratr sbalil tak hezkou a chytrou holku, a za b) se můžu konečně potkat s někým, kdo studuje můj vysněný obor! Po večeři jsem ji proto nedala skoro vydýchnout. Neustále jsem na ni chrlila svoje otázky, přinášela a odnášela knihy z pokoje, ptala se na seznamy literatury, ptala se na praxi… Prostě jsem si Janu zcela násilně uzurpovala jenom pro sebe, zatímco Jana celá červená uzobávala maminčino cukroví a bratr se mě snažil trochu uklidnit, aby to se mnou neseklo. Okamžitě jsem si proto Janu zamilovala a domluvila se s ní na společném kafi ve městě, na kterém by mi poradila, jak s psychologií začít, jestli vůbec a co všechno pro to udělat.
Našemu setkání říkám dodnes „Kafe mého života.“ Už po dvou minutách, kdy Jana teprve začínala s popisem studia psychologie, jsem věděla, že tohle chci ve svém životě dělat. Hltala jsem každé její slovo. Ve chvíli, kdy mě Jana začala varovat ohledně toho, jak je těžké se na psychologii dostat, jsem už na tuhle informaci byla připravená, a tak jsem se spíše ptala, jak se nejlépe připravit. Vzhledem k tomu, že jsem byla absolutně mimo obor, bylo jasné, že budu potřebovat pořádnou přípravu. Hned večer jsem se proto zaregistrovala jako účastník přípravného kurzu psychologie v Brně, rozbila „prasátko“ a počítala s tím, že mě čeká do Brna i víkendové dojíždění. Představa ranního sobotního vstávání a cesty do Tutoru mi nebyla nejmilejší, ale v tuhle chvíli šlo pohodlí stranou. Jako by mi někdo nalil novou krev do žil. Byla jsem mnohem veselejší, pozitivnější, usměvavější. Konečně jsem našla motivaci a také cíl. V psychologii se tomu říká aktivizace osobnosti. Ve svém euforickém stádiu jsem si kromě povinné literatury z přípravek a vypracování všech úkolů a rešerší během prvního měsíce vypůjčovala literaturu, kterou mi Jana poradila jako knihy pro pokročilejší. Brzy jsem však četla několik knih současně a dělala si v hlavě pěkný zmatek. Musela jsem trochu zpomalit, k čemuž mi pomohla také praxe, kterou jsem chtěla získat. Začala jsem tedy docházet do naší místní školy, kde pracovala zástupkyně ředitele i v pozici výchovného a vzdělávacího poradce. Dělala jsem tak cosi jako její asistentku. Zpracovávala jsem nejrůznější záznamy, tvořila zprávy na chování dětí, vyhodnocovala podle tabulek jejich anonymní testy a později se i účastnila jejich sezení, kterým jsem pečlivě naslouchala a přihlížela jako ostříž. Čas jsem tak dělila mezi praxi ve škole, přípravné kurzy a učení se na přijímačky. Mezitím mi nějak vypadla snaha odmaturovat na naši škole, proto jsem s hrůzou zjistila, že jsem pozadu s maturitními otázkami. Nakonec moje snažení skončilo tak, že jsem v těch nejhektičtějších chvílích prostě fyzicky odpadla a téměř dva týdny odstonala v posteli.
Moje tělo řeklo prostě dost a já se nemohla nijak bránit. Byla jsem strašně unavená a vyčerpaná. Svůj stav jsem si ze začátku ještě zhoršovala nervy a stresem, že kvůli nemoci nebudu moct chodit do přípravek ani se pořádně učit. Naštěstí jsem se dokázala uklidnit a pochopila, že čím víc si odpočinu, tím dříve se uzdravím a budu mít sílu všechno snažení dovést do konce. K přijímacím zkouškám jsem se tedy dostavila a zažila překvapení, když jsem se dostala do dalšího kola k osobnímu pohovoru. Tam jsem došla bledá jako stěna a prvních pár minut ze sebe nebyla schopná vytáhnout ani slovo. Komise se mě začala ptát nejprve na psychologické pojmy a následně jsem měla analyzovat určitou situaci z hlediska psychologie. První pojem, na který se mě ptali, jsem ani neslyšela. V uších i hlavě mi hučelo. Pak jsem zaslechla druhý: „psychosomatika.“ Najednou jsem si vzpomněla sama na sebe a na své marodění před přijímačkami a „křup“. Jakoby se ve mně něco zlomilo a já slyšela sama sebe říkat: „Mohla bych začít příkladem z osobní zkušenosti?“ Komise jenom kývala a najednou to šlo. Další pojmy jsem jakžtakž vysvětlila, situaci se mi zanalyzovat celkem povedlo a v literatuře jsem měla díky přípravkám a Janě jasno. Ukázalo se, že i komise měla o mém výkonu docela jasno, a tak jsem od prvního října nastoupila na psychologii jako Janina mladší spolužačka z prvního ročníku.