Zpověď jedné (ne)žurnalistky
13. 8. 2010
Kdysi dávno, ještě na střední škole, jsem dostala z mého pohledu velmi zajímavou nabídku. Okamžitě jsme po ní skočila. Na naší škole se měla konat beseda s šéfredaktorem jednoho renomovaného českého magazínu, která byla určena pro dva poslední ročníky. První část tohoto zajímavého setkání se nesla v poněkud obecném duchu, hovořilo se o úrovni českých médií a žurnalistiky, probíraly se zajímavé aféry poslední doby a samozřejmě padlo i několik zmínek o redakční práci. Objevilo se i pár dotazů, a já, jelikož jsem byla pověřena zvěčněním této akce ve školním časopise, jsem pozorně naslouchala každému slovu, které přednášející vypustil z úst. Objektivně zhodnoceno, bylo to vcelku poutavé vyprávění a ke konci se rozproudila i podnětná diskuze, ale já na svou chvíli teprve čekala. Když se spolužáci zhruba po hodině a půl pomalu odploužili na školní chodbu, v místnosti nás zůstalo sedět už jen pár. Láká mě říci „pár vyvolených“, ale jsem si vědoma toho, jak arogantně by něco takového znělo, a tak raději zůstaňme jen u slůvka „pár“.
Druhá část, ano, právě ta, po které jsem tak horečně chňapla, když mi byla nabídnuta, byla daleko přínosnější. V podstatě šlo o takový malý novinářský workshop, pro těch zhruba deset lidí, kteří zůstali, a o kterých se vědělo, že už nějakou dobu koketují se středoškolskou žurnalistikou, a že by v budoucnu rádi, budou-li mít to štěstí, vpluli do světa žurnalistiky skutečné.
A tak jsme si povídali v kroužku poněkud uzavřenějším. Každý z nás napsal kratinký fejeton na jedno ze tří témat, které nám muž od novin zadal, a zatímco jsme měli pauzu na oběd, on si naše práce přečetl. Když jsme se vrátili, vrhl se do hodnocení. Pravil, že je skutečně překvapen, a že, má-li být upřímný, čekal to daleko horší. Z toho jsme usoudili, že na naše práce nahlíží vesměs pozitivně. Pak se obrátil s konkrétní kritikou ke každému účastníkovi tohoto skrovného kurzu žurnalistiky. Řekl nám mnoho užitečných věcí a můj bloček z toho dne je plný nahuštěných poznámek, které se netýkají ani tak samotného průběhu akce, o které jsem měla později napsat reportáž, jako spíše neocenitelných novinářských rad.
S čím nás ovšem seznámil poté, mě okamžitě srazilo dolů z pomyslného spisovatelského nebe. Můj optimismus byl nenávratně pryč. Vyprávěl nám o tom, jak většina studentů žurnalistiky, kterým mimo jiné také přednáší, vlastně ani tuto profesi v budoucím životě dělat nechce. Šli na tento obor, protože úspěšně složili přijímací zkoušky. A pak, někde možná zaslechli, že je to dobrá škola, tak proč ji nevystudovat. Tito lidé, kteří jsou sice velmi inteligentní, ale skutečnou novinářskou vášeň postrádají, pak zabírají místo těm, kteří se žurnalistice jednou doopravdy věnovat chtějí.
Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Celé se mi to zdálo až nechutně nespravedlivé. Když jsem o tom přemýšlela později doma, uvědomila jsem si, že na tom vůbec nic neférového není. Ti lidé se tam dostali jednoduše proto, že byli u přijímacích zkoušek úspěšnější než ti druzí. Co na tom, že je to třeba tolik nebaví. To už přeci nikoho nezajímá.
Tehdy jsem učinila rázné rozhodnutí. Musím být lepší. Musím být lepší proto, že žurnalistika, je to, co chci v životě dělat. Zapřísahala jsem se, že to dokážu. Hned následující týden jsem doslova vzala útokem knihovnu. Vypůjčila jsem si vše, co byť jen okrajově souviselo s novinařinou a vrhla jsem se do toho po hlavě. Když jsem až na pár výjimek zdárně přelouskala téměř polovinu doporučené literatury k přijímacím zkouškám, napadlo mě, v záplavě entuziasmu, zkusit nějaký přípravný kurz žurnalistiky. Chtěla jsem mít jistotu, že jsem pro to, abych se na vysokou školu dostala, udělala vše. Mrzelo by mě, kdybych si musela něco zpětně vyčítat. Takhle, i když se třeba nedostanu, budu vědět, že z mé strany to bylo maximum, a pokud to nevyjde, tak to tak má nejspíš prostě být.
A tak jsem se, s propagačními materiály několika společností, které přípravné kurzy na vysoké školy poskytují, pídila po něčem, co by mi padlo na míru. Jsem z malého města a hned mi bylo jasné, že na hodiny budu muset dojíždět. Navíc jsem stále byla studentkou střední školy, takže by pro mě byla ideální výuka o víkendech. Chvíli jsem váhala, až mi nakonec nejvíc padla do oka nabídka společnosti Tutor. Nechala jsem se tedy zapsat na speciální přípravné kurzy žurnalistiky v Praze. Pokud ale vím, společnost Tutor nabízí své přípravné kurzy i v jiných městech.
Bylo to sice celkem daleko od mého bydliště, ale já si Prahu vybrala záměrně. Chtěla jsem ji více poznat, trochu se tam porozhlédnout, protože co kdyby se v příštím akademickém roce stala mým útočištěm. Přípravné kurzy žurnalistiky tam probíhaly o víkendu, což mi vyhovovalo hned ze dvou důvodů. Zaprvé pochopitelně kvůli škole a za druhé se mi líbilo, že mám možnost podívat se na chvíli zas někam jinam. Kdybych totiž s tím vším stresem z maturity a blížících se přijímacích zkoušek zůstávala pořád jen doma, zbláznila bych se. Občas je třeba pročistit si hlavu, hlavně v období, kdy je toho na vás příliš. Pro mě se Praha a přípravné kurzy žurnalistiky, staly skvělým prostředkem k takové očistě. Když se kurzy chýlily ke konci, přišlo mi to dokonce líto. Byla to výborná zkušenost. Našla jsem si tam pár skvělých přátel, s kterými se vídám dodnes.
Ptáte se, jak to nakonec dopadlo s těmi slavnými přijímacími zkouškami na žurnalistiku? Ptáte se, zda všechno to snažení, všechny ty večery s knihami a přípravné kurzy žurnalistiky byly k něčemu? Ano, to nepochybně byly. Ale asi vás zklamu. Na žurnalistiku jsem se dostala. Jaké tedy zklamání, říkáte si? Stejně tak jsem se úspěšně dostala na další dvě vysoké školy. Mé počáteční skálopevné rozhodnutí stát se novinářkou se rozplynulo jako mávnutím kouzelného proutku ve chvíli, kdy jsem otevřela dopis o přijetí na filozofii. Doteď si nedokážu nijak racionálně vysvětlit své odhodlání změnit v poslední minutě to, na čem jsem tak usilovně a dlouho pracovala. Jednoduše mě napadlo, že bych chtěla zkusit filozofii, a tak se stalo. Vzdala jsem se žurnalistiky v její prospěch. Stále se jí ale věnuji, byť ne profesionálně. Vím totiž, že to, co je vám určeno v životě dělat stejně jednou dělat budete a nezáleží na tom kdy, kde nebo jak.